Tak zase zpátky

Vždycky když odněkud přijedu (tentokrát z RBR víkednu), odněkud z mimo Prahu, připadá mi, že všichni tady jsou takový zvláštní, takový zranitelný, takový skrčený, měkký, naštvaný, smutný, řešej nedůležitosti, nežijou jen přežívaj, znuděný...
Vždycky když jedu pak metrem (tam je to dobře vidět) a koukám kolem sebe, chce se mi najednou stát rovně, nemusím se nikde držet, je mi fajn, mám pocit, že jsem něco zažil a jsem strašně rád, že jsem unikl alespoň na chvíli z toho co vidím kolem sebe dnes a denně...
Jasně mám Prahu celkem rád, i Pražáky i všechny Čechy a Moravany... ale ten kontrast s tou městskou realitou je prostě jako průhledná stěna do které člověk musí narazit když se sem vrací. Nebolí to jenom to člověka trošku odhodí...
Dneska jsem se dokonce přistihl (leč pozdě) jak jsem si nahlas při chůzi prohodil "tak zase zpátky v realitě", bohužel jsem si neuvědomil, že vedle procházející pár mě asi slyší, a že si asi myslí, že jsem spíš mimo tu realitu :-) Dnes a teď mi ale vůbec nevadí co si o mě myslí... Dnes a teď jsem se ani nezastyděl, prostě pohoda...